Čau, jsem John. Je mi 16 let. Asi si teď říkáte, proč tohle to píšu. Už ani nevím možná, se mi vrátil kousek těch citů nebo ve mně kousek ještě zbyl. Asi si možná říkáte, co tím myslíš, nebo že je to další fake příběh. Ale prosím poslouchej mě tohle je pravda. Už to jsou dva měsíce, co to začalo. Jednou, když jsem si přečetl vtip z Instagramu, začal jsem se hrozně smát. A najednou mi nepřišlo vtipný. Jako by zmizely všechny pocity. ale potom sem je znovu měl, tak jsem to zkusil vyhledat, ale nic jsem nenašel. Pak mě máma zavolala k večeři. Byly hranolky z Lídlu, pečený řízek se salátem a colla. Po jídle jsem si měl zahrát cs:go s kámošema. Dali jsme si pár kompetitivních her a šel jsem spát. Ráno jsem měl fofr, protože jsem zaspal a byl pátek. Naštěstí jsem stihl dojít včas. Takže jsem rychle sednul na lavici a učil jsem se. Potom jsem o přestávce uklouzl a spadl na malý kámen, který se mi zabodnul do nohy. Zůstal tam tak jeden nebo jeden a půl cm hluboko. A v tu dobu jsem viděl, jak to mám v noze, ale nebolelo to. Nic necítil. Potom jsem si vzpomněl na ten pocit ze včerejška, na ten vtip a zase nic. Pak mi můj nej kámoš Carl řekl: ,, Johne, hej, Johne si v pohodě?“. Potom jakoby to skončilo. Pocítil jsem obrovskou bolest, až tak velkou, že jsem musel zařvat! Všichni se na mě otočili, a jak to viděla učitelka, tak hned zavolala 155. Za chvíli tu byla záchranka, a ta mě rychle odvezla do nemocnice, kde mi to zašili atd. A když kámoš říkal, že jsem na tu bolest zareagoval až moc pozdě, tak mi ještě udělali pár testů a pak, když bylo všechno v pohodě, tak mě rodiče odvezli domů, kde jsem si vzpomněl na tu událost, jak jsem zase nic necítil a zase jsem to zkoušel vyhledat, ale zase jsem nic nenašel, a protože jsem byl unavenej, tak jsem rovnou usnul. Ráno jsem se vzbudil, a jak jsem byl ospalej, tak po pár sekundách jsem najednou nebyl ospalej, tak jsem si zkusil dát facku, ale nic jsem necítil. Tak jsem si dal větší, a pak ještě větší, a pak ještě větší, ale nic jsem necítil. Tak jsem chvilku počkal a najednou jsem byl ospalej a hrozně mě bolela tvář. Pak mě máma zavolala k snídani, rychle jsem se převlíkl a šel se nasnídat. Tak to šlo pár dní, ale pak si začali lidi všímat, že se někdy chovám divně. V tu dobu to začalo, něco mi začalo šeptat do ucha, ať někoho zabiju a sežeru, a k němu domů potom pošlu ty kosti.  Na každou z nich napíšu: Sorry, morek mi nechutná! Na lebku napíšu jméno toho, komu to udělám, nebo že mám říct klukovi:,, Deš kámen, nůžky, papír?“, a až dá nůžky nebo papír, tak mu mám ukousnout prsty, a jak do nich kousnu, tak prstama mu vydloubnu oči atd. Někdy to bylo tak nechutně popsaný to, co mi hlas říká abych udělal že jsem se z toho poblil v lavici. Pak to začalo být ještě horší, jak jsem někdy nic necítil, tak jsem ten hlas poslouchal na slovo, takže jsem třeba viděl myš na chodníku a ukousnul jsem jí hlavu. A až po pár minutách jsem se s toho poblil a cítil výčitky, že jsem to udělal zvířeti, které za nic nemohlo. Potom jsem citi ztratil ve škole při matematice. Vzal jsem nůžky, rozpáral břicho Carla a začal jíst jeho vnitřnosti. Pak učitelka zavolala policii. Zatím jsem zabil všechny ve třídě včetně učitelky, zatímco policie jela a vešla do školy, já jsem vzal všechny nůžky ze třídy, a když tam někdo vešel, hodil jsem mu nůžky do hlavy. Když mě stříleli do ruk nebo do noh, vůbec jsem necítil bolest. Teď jí cítím, ale o dost horší je bolest z toho, že jsem zabil všechny ty lidi. Včera jsem zabil tátu a mámu, nevím, jak dlouho ještě budu mít city, ale vím, že jak je teď ztratím, tak je ztratím naposledy.

                                                                                                                the end